Ve čtvrtek 4.února proběhlo již pravidelné setkání žáků a rodičů mé třídy formou třídního koncertu. Během podvečera vystoupili všichni žáci třídy, kterých je nyní 28, a předvedli malou ukázku toho, co se za první pololetí naučili. To, že řádně se uklonit, sednout si za nástroj a před publikem "naživo" zahrát není snadná věc, víme už všichni. Měli jsme možnost slyšet velmi hezké výkony, které byly odměnou za pracovitost dětí. Některé však také dopadly trochu hůře - a tam je možná na místě trochu si "sáhnout do svědomí", zda příprava na vystoupení probíhala vždy tak, jak je třeba. (?) Nervozita, výpadek paměti či koncentrace, malé zaváhání a "sáhnutí vedle" a vše je nakonec jinak a i skladba, která byla v obývacím pokoji zahrána stokrát bez chyb nyní nedopadne tak, jak bychom si všichni přáli. Schopnost během vteřiny rychle zareagovat, vyrovnat se s novou, nebo nezvyklou situací (jiný nástroj, vrzající židle, kašlající publikum, zpocené nebo studené prsty a pod.) a k tomu všemu ještě zahrát co nejkrásněji (nebo se alespoň o to snažit) - to je na veřejném hraní snad jedna z nejnáročnějších věcí. Na druhou stranu hudba, která je hrána s citem a radostí beze všeho snese nějaký ten přehmat (pokud se stane) a nic to na jejím půvabu neubere. V tomto směru mohu konstatovat, že řada mých mladých hudebníků se začíná opravdu poslouchat a nástroj jim to pomalu vrací nazpět v podobě krásných tónů. To, abychom tuto zkušenost ocenili a stále pracovali na tom, abychom se zlepšovali a postupně nacházeli, společně s dětmi, radost z veřejného vystupování, to vyžaduje hodně píle, vůle a odvahy. Věřím, že se nám to bude dařit. Děkuji všem rodičům za podporu a těším se na další setkání s Vámi.

  - fotogalerie -