DENÍK MUZIKANTA

Co si jako první vybavíte, když se řekne Sicílie? Mafie? Etna? Malý ostrov u Itálie? Když slyším slovo Sicílie já, ihned se mi vybaví nezapomenutelný zájezd, který jsem zažil s Dechovým orchestrem mladých a mažoretkami ZUŠ F. Chopina z Mariánských Lázní.Již před odjezdem bylo jasné, že se zájezd vydaří, což bylo patrné ze složení účastníků. V úterý 18. 8. jsme kolem osmé hodiny ranní plni očekávání nastoupili do autobusů, které kvůli vysokému počtu hráčů a mažoretek jely dva, a vydali jsme se na cca 1700 km dlouhou cestu na Sicílii.    - fotogalerie -
Jak jinak si čeští muzikanti mohou zpříjemnit cestu, než zpěvem. Zpívalo se vše, co nás právě napadlo. Po několika zastávkách na čerpacích stanicích a po nekonečných hodinách strávených v autobusu přišla noc. Někteří podlehli únavě již po poledni, v noci ale únavě podlehli všichni, pochopitelně kromě řidičů. Cesta nám tím utekla rychleji a my jsme ve středu ve tři čtvrtě na šest ráno zcela rozlámaní vystoupili u moře v Kalábrii nedaleko města Paola v Itálii. Zde jsme si čekání, kdy autobusy měly devítihodinovou pauzu, zpříjemnili koupáním v teplém moři, hraním volejbalu, karet, opalováním a jinými činnostmi, které jen lze u moře dělat. Blížili jsme se rovníku, a proto se teploty ve stínu pohybovaly kolem 40°C. To mj. rozžhavilo plážový písek natolik, že bez obuvi bylo velmi těžké dojít od osušky k moři.
Skoro ve tři hodiny odpoledne náš zájezd pokračoval do města Villa San Giovani, kde jsme se po šesté hodině nalodili na trajekt do Messiny. Cesta na Sicílii trvala pouhých dvacet minut, a tak jsme stačili pouze obejít loď, udělat pár snímků na dohled vzdálené Sicílie a museli jsme nastoupit do autobusu. Do našeho města Castroreale jsme konečně dorazili kolem půl deváté večer. Zde jsem obdivoval umění českých řidičů, kteří čelili nástrahám malých uliček. Každý z nás si určitě nějak představoval ubytování. Klimatizace, bazén, bar, soukromí. Všechny však zaskočilo, když jsme byli ubytováni v přízemním baráčku, kde nás bylo deset, třináct, a dokonce i sedmnáct na jednom pokoji, kde klimatizace ani větráky nebyly. Možná si řeknete ,,hrůza“, ale po pěti dnech společného soužití se lépe poznají noví lidé, pro které byla Sicílie prvním zájezdem, a kolektiv se utuží daleko víc, než když je soubor rozkouskován v pokojích po čtyřech. K večeři, na kterou jsme šli asi pět set metrů do kopce, nás čekaly talíře s něčím, co vzdáleně připomínalo studené rizoto bez masa. Někteří, jako třeba já, se neohlížely na tvar ani chuť pokrmu a snědli ho, ale většina lidí nepozřela ani zrnko, a tak se po dohodě s panem Koreisem a s Didieem, který se o nás staral a byl naším průvodcem, objednala pizza. Ta už chutnala každému. Po večeři šla většina spát, někteří si ještě povídali, ale nakonec také brzy usnuli.

Ve čtvrtek ráno bylo zajímavé sledovat únavu a nevyspalost, která se odrážela v obličejích lidí  přicházejících na snídani. Dopoledne jsme strávili u moře, kam jsme se v dopravní špičce jen těžko dostávali a které bylo neobyčejně čisté a pro nohy spálené od písku příjemně chladivé. Opět nechyběly hrátky s míčem ve vodě i na pláži. Když se většina vydováděla a mnozí litovali, že si nevzali větší faktor opalovacího krému, odjeli jsme zpět do našeho města na oběd. Chutná specialita, která na našich talířích byla ještě mnohokrát k vidění, nás vcelku zasytila. Po obědě jsme se oblékli do uniforem, sledovali módní přehlídku, kterou nám v režii paní Sudové předvedly mažoretky, a odjeli jsme do města Basicó, kde nás od šesti hodin čekal první průvod na Sicílii, který zaujal nejednoho obyvatele. Na večeři jsme se kolem deváté hodiny večer stavili v táboře Červeného kříže. Zdejší pokrmy nás na provizorní podmínky mile překvapily. Zpět do Castroreale jsme se dostali až v půlnoci.
Další ráno bylo podobné předešlému, avšak po snídani v devět hodin jsme jeli do města Sinagra, kde nás v pravé poledne přivítal starosta města. Obědvali jsme v nedalekém městě Merendino, kde jsme se setkali s místní kapelou. Pohoštění místních v nás vyvolalo dobrou náladu se zpěvem a co začalo jako oběd skončilo menší slavností, kde se jedlo, pilo, zpívalo a tančilo. Avšak povinnosti jsou povinnosti, a proto jsme my i naši hostitelé odjeli zpět do Sinagri, kde místní kapelu čekal koncert a nás průvod městem. Po večeři v místní školce jsme také odehráli koncert, při kterém nejeden pár divákových očí sledoval spíše krásu a sehranost našich mažoretek, než muzikantů. Zpět na ubytovnu jsme přijeli až kolem půl jedné v noci. Pro většinu to byl pravý čas jít spát.
Sobotní ráno bylo klidnější a po snídani jsme znovu navštívili moře. Avšak po obědě nás čekal průvod v Castroreale, kterým jsme došli až na malé náměstíčko, kam postupně přišly i další čtyři orchestry v rámci zde konaného festivalu. Na tomto místě se všichni navečeřeli připravených baget a pizzy. I když se soubory navzájem neznaly a každý mluvil jiným jazykem, hudba je spojovala. A to se také hned ukázalo, když si pan Langer vzal velký buben a uprostřed náměstíčka udával tempo nejen nám, když jsme si vzali nástroje a neváhali hrát, ale i ostatním muzikantům, kteří se k nám připojili. Kdo nehrál nebo nezpíval, ten tancoval. Je to nezapomenutelný zážitek, když lidé mnoho národů mluví stejnou řečí – hudbou. Zdejší kapele jsem se natolik líbili, že mě a jednoho z jejich členů dokonce u jedné fontány ,,oddali.“ Samozřejmě, že jen imaginárně, ale jako památka ve mě přetrvá navěky. Byl to krásný večer zakončený koncertem a následnou společnou skladbou, po které vedoucí všech souborů dostali upomínkové předměty. Zhruba v jednu hodinu ráno jsme již byli na ubytovně a hned usnuli.
Abychom se jen nekoupali a jen nevystupovali, byl na neděli naplánovaný výlet na Etnu. Po snídani jsme vyjeli a za tři a půl hodiny jsme serpentinami dojeli k dosud činné sopce, u které bylo příjemných 22°C. Autobusem jsme se dostali jen do výšky cca 1900 m. n. m., kdo chtěl výše, musel zaplatit poplatek a lanovka ho kousek vyvezla a odtamtud je další cesta možná jen s průvodcem. Většině z nás stačil výlet po okolních nečinných kráterech, kde bylo neuvěřitelné stát uprostřed a cítit pod sebou tu sílu vycházející z nitra země. Okolní velmi úrodná krajina se pomalu zahalovala do mraků klesajících z vrcholu třítisícovky a já jsem si na okraji menšího kráteru  z plných plic zakřičel jméno své rodné vesnice, které se tak neslo celým tím úrodným krajem a přehupovalo se přes potoky ztuhlé lávy. Nezapomenutelný zážitek. Když jsme ve čtvrt na tři opouštěli Etnu, na každém bylo vidět, že se mu ta přírodní krása a osvěžující vzduch jen tak opustit nechce. V sedm hodin večer jsme byly zpět v Castroreale, kde nás čekala večeře a od deseti hodin jsme v místní aréně zahráli několik skladeb pro místní obyvatele. Mažoretky nabídly divákům zajímavou show, když předvedli různé varianty svých převleků. I když jsme na ubytovnu došli před půlnocí, nezabránilo nám to, abychom si večer zpříjemnili scénkami. Nikdo z nás není herec, ale někteří k tomu mají opravdu blízko. Scénky byly krásné a tím, že se zapojilo mnoho lidí se protáhly dlouho do noci. Únava se na všech podepsala, takže jsme všichni brzo usnuli.
Pondělní dopoledne jsme naposledy strávili koupáním v moři. Pořádně jsme si užili vodních radovánek a vrátili jsme se na oběd. Po obědě jsme měli volné odpoledne a po večeři jsme se společně s dalšími souboru z mnoha zemí zúčastnili folklórního festivalu, na kterém jsme potkali i naše krajany. Náš orchestr hrál jako první a po skončení jsme mohli buď zůstat a poslouchat ostatní soubory, nebo si jít vychutnávat odpočinek u našeho domu. Mnozí se rozhodli zůstat, neboť poslech a pohled na kulturu jiných zemí stál za to. Spát se šlo podle potřeb každého. Někteří si poslední noc natolik užili, že spát nešli vůbec.
Poslední snídani na Sicílii jsme v úterý ráno měli v restauraci v našem městě, po které se mažoretky již mohli balit, neboť dopolední průvod s dechovkou z církevních důvodů zdejších oslav nemohli absolvovat. Poslední průvod na ostrově jsme si pořádně užili a po obědě jsme také začali balit. Mnohým dělalo problém dostat stejné množství věcí do toho samého kufru, s jakým přicestovali. Večer jsme měli možnost vidět slavnost, při které ze zdejšího kostela místní obyvatelé vynášeli vysoký kříž a poté s ním šli průvod úzkými uličkami města. Loučení proběhlo velkolepě, kdy jsme před autobusem ,,hráli na pusu“ a mažoretky tančily. Byl to náš poslední výstup na Sicílii, který trochu zkomplikoval zdejší dopravu, ale jako rozloučení s naším průvodcem a s místní kapelou se vydařil. Plni nových zážitků a se smutnými výrazy ve tvářích jsme ve tři čtvrtě na deset večer opouštěli naše město Castroreale a naším cílem byla Messina. V půl dvanácté v noci nás trajekt přepravil do Villa san Giovani odkud jsme pokračovali do Říma.
Po noci strávené v autobusu jsme ve středu v devět hodin ráno vystoupili na nádraží na okraji Říma. Odtud nás vlak dovezl do centra, kde jsme jako první zamířili ke Koloseu. I když cestou jsme viděli mnoho dalších krásných památek, monumentálnost Kolosea byla fascinující. I když čas se podepsal na všech památkách, zde jsem ještě slyšel potlesk lidí, kteří dělali kulisu pro gladiátorské hry. Při cestě k Fontáně di Trevi jsme potkali české turisty. Když jsem je jen pozdravil, netušil jsem, že se s nimi setkám ještě na dalších čtyřech místech v Římě. U fontány, do které mnozí z nás hodili poslední drobné peníze a doufali ve splnění svých přání, jsme se rozdělili do desetičlenných skupin a měli jsme rozchod. Se svojí skupinou jsem navštívil Panteon, náměstí se třemi fontánami a poté zapadlou restauraci, kde jsem neodolal špagetám. Sraz byl opět u fontány, od které se pokračovalo ke Španělským schodům, kde jeden z našich muzikantů poskytl rozhovor pro amatérského reportéra. Naším posledním cílem byl Vatikán. Na náměstí sv. Petra se dostanou všichni, avšak do chrámu sv. Petra se v krátkých věcech nedostanete. A to bylo pro některé spoře oděné mažoretky velkým zklamáním. Řím jsme opouštěli chvíli před osmou hodinou večer. Opět zpěvem a následným spánkem jsme si krátili cestu domů. Po vyčerpávajících patnácti hodinách v autobusu jsme ve čtvrtek 27. 8. v půl dvanácté dopoledne vystoupili v Mariánských Lázních. Po úklidu autobusu a všech věcí byl náš zájezd u konce. Všichni si zájezd, který byl skvělý i po organizační stránce, užili a při loučení se většině domů nechtělo.

Václav Bělohoubek, 19 let
dlouholetý člen DOM
lesní roh