3. část
Ve městě Dubbo na nás již čekaly naše australské rodiny. Byli to rodiče žáků z církevní školy (St. John’s College ),  která se také účastnila Jazzového festivalu.
Hned druhý den ráno jsme byli pozváni do místního rozhlasového studia BBC. Úkol, který jsme měli, byl jasný. Zajímavou formou představit sebe jako jediného zahraničního účastníka a udělat dobrou reklamu festivalu. Na úvod jsme zahráli slovenskou lidovou píseň ,, Červené jablčko’’ (samozřejmě v jazzovém kabátě). Potom byl naživo rozhovor o nás, kterého se bez jakékoli přípravy ujal Ondra a na závěr jsme zahráli pro Australany oblíbenou skladbu Waltzing Matylda (neoficiální hymnu Austrálie). Vše se velmi povedlo.
Festival se konal ve velkém kulturním domě, kde se hrálo najednou na sedmi pódiích. Posluchači volně mohli přecházet. Náš Junior Dixieland ZUŠ měl v plánu během tří dnů pět koncertů. (nakonec jsme ještě jeden museli přidat, takže šest). Vždy jsme hráli jako jediná kapela na stejném pódiu. Na začátku prvního koncertu nás čekalo jen několik  posluchačů,  jak jsme začali hrát, postupně se hlediště naplňovalo. Na druhém koncertu na nás čekala již polovina obsazeného sálu. Od třetího koncertu jsme měli plno již od začátku a lidé postupně přicházeli a stáli kolem dokola. Publikum bylo jazzově velmi vzdělané. Jeden z ukazatelů byl, že si s námi zpívali všechny skladby (pokud jsme zrovna nezpívali česky). Čeština se jim také líbila. Z festivalu máme velmi dobrý pocit, důvodů pro to máme hned několik. Po koncertech za námi chodili lidé a vyptávali se na nás, na nástroje, repertoár a vše chválili. Byl také velký zájem o naše CD. Poslední koncert jsme začali asi o 15 minut dříve (již jsme byli připraveni a posluchači také). Potom jsme nějak neuhlídali včasné zakončení koncertu, (atmosféra byla nepopsatelná), tak přišel organizátor nám poděkovat. Všichni lidé začali tleskat a stoupli si. Museli jsme ještě 3 skladby přidat. Byl to úžasný závěr festivalu. 
Dostali jsme od presidenta festivalu na upomínku naší účasti a  jako poděkování krásná trička. Každý na něm máme své jméno, logo festivalu a vzadu je napsáno:
JUNIOR DIXIELAND BAND
CZECH REPUBLIK
AUSTRALIAN TOUR
2010
Prezident festivalu od nás dostal, kromě suvenýrů z Mariánských Lázní, koženou peněženku (samozřejmě prázdnou) ručně vyrobenou na zakázku s logem našeho Dixielandu.
Další den nás čekala cesta do naleziště černých opálů.

1. část
Junior Dixieland Základní umělecké školy Fryderyka Chopina Mariánské Lázně obdržel pozvání na dva Jazzové festivaly do Austrálie. Do měst Dubbo a Bellingen. Tato města jsou od sebe vzdálena pouze 500 kilometrů (což na australské vzdálenosti je vedle sebe). Festivaly byly po sobě jdoucí, přesto jsme  přijali pozvání pouze na festival v Dubbo. Program našeho měsíčního pobytu byl dost plný a časová prodleva tří dnů mezi festivaly nám nevyhovovala.
 Letěli jsme 4.8. večer s leteckou společností Air Emirates. Tato společnost nám nabídla váhový limit 30 kg na osobu, včetně  hudebních nástrojů a sčítání váhy zavazadel. Jelikož zabalený suzafon váží 22 kg, tak to bylo dobré řešení. V Dubaji při přestupu jsme krátce nasáli tropické klima (velká vlhkost a 39 stupňů Celsia) a 6.8. ráno jsme byli v Sydney.
Po cestě jsme nabrali tříhodinové zpoždění kvůli nepřízni počasí, přes to na nás čekal na letišti  prezident československého Country Clubu v Sydney Jaroslav Řezníček. Po celý náš australský pobyt jsme měli k dispozici 12 místný mikrobus s vlekem což bylo velmi příjemné. Polovina naší 10 členné výpravy měla v živé paměti náš australský pobyt v roce 2006, ale stejně jsme si všichni prohlídku města velmi užily. Za 7 dní v Sydney jsme stihly: návštěvu Opera House, olympijského střediska White Waters (nedaleko Sydney), historického čtvrti u přístavu The Rocks,  mořského akvária, technického muzea a zbyl čas i na obchody se suvenýry.
Naše první dva  koncerty byly pro Czech and Slovak School of  Sydney a  koncert pro krajany v Československém Country Clubu v Sydney. Program koncertů byl přizpůsoben posluchačům. Mimo jiné jsme hráli skladby Jaroslava Ježka, Ivana Mládka, Václava Trojana (Zpěv žabího tenora), píseň Čechy krásné Čechy mé v jazzové úpravě. Na každém z našich dvanácti koncertech jsme zahráli neoficielní hymnu Austrálie – Waltzing Matylda. Vše se velmi líbilo, ale tyto skladby, které běžně nehráváme, měly největší úspěch.

V týdnu 23. – 29.července se uskutečnil společný zájezd Junior Dixielandu a Komorního smyčcového souboru do Německa. S Jugendmusikschule z Wangenu im Allgäu má naše hudební škola dlouholetou spolupráci. Letošní výměnná akce začala v květnu, kdy k nám do M. Lázní přijely tři německé soubory, které měly koncerty na kolonádě  a v Bečově nad Teplou.. Naše soubory byly pozvány do Wangenu na místní tradiční ,,Kinderfest“. Do těchto oslav jsme se zapojili koncertováním i účastí ve festivalovém slavnostním průvodu a při sportovních kláních.Celkem se uskutečnila 4 koncertní vystoupení – kromě Wangenu také v Lindau a v rakouském Bregenz. Wangen leží v překrásné krajině u trojmezí Švýcarsko- Rakousko- Německých hranic, blízko Bodamského jezera a Alp. Atraktivitu tohoto místa jsme bohatě využili při výletech do hor (lanovkou nad Bregenz) i k jezeru (přístavní „ostrovní“město Lindau). A protože již naplno probíhaly prázdniny, konaly se i kolotoče, sport, koupaliště…

- fotogalerie Polsko a SRN -

Junior Dixieland se zúčastnil soutěže a přehlídky Festivalu BIM. (Bydgoszczkie Impresje Muzyczne) v polské Bydgoszczi. 32. ročník této soutěže a festivalu se vyznačoval kromě vysoké úrovně také rozmanitostí zahraničních účastníků a žánrů.Vedle velkého zastoupení folklorních souborů zde nechyběla vážná, jazzová a rocková hudba. Z celkem 24 účastníků ze 14 států snad nejatraktivnější soubory byly ty z nejvzdálenějších zemí, například  z Číny nebo ze Singapuru. Každý soubor měl za povinnost hrát také skladbu polského autora. Singapurský 36 členný soubor, který vyhrál celou soutěž, měl v programu úpravu  polské národní písně  ,,Šla děvečka’’.   Čínský soubor měl v repertoáru píseň o kukačce, zpíval dokonce polsky. Bohužel Poláci rozuměli z celé písně pouze KU – KU.
Junior Dixieland měl v soutěžním repertoáru ústřední melodii z filmu VA BANK. Tento film je v Polsku velmi znám a skladba měla velký úspěch. I toto byl pravděpodobně důvod, proč byl  náš Dixieland oceněn cenou Polského rádia. Atmosféra celého festivalu a soutěže a všech našich 4  koncertů byla úžasná,přivezli jsme si domů kromě ceny spoustu zážitků.

Dne11.6.2009 jsme měli koncert v rámci 4. ročníku kulturního léta v Senátu.
Na tuto prestižní akci nás pozval senátor parlamentu PhDr. Pavel Čáslava, který měl také patronaci nad tímto koncertem. Cestou na občerstvení do Senátní restaurace, na které jsme byli pozváni, jsme si mohli prohlédnout starobylé prostory Valdštejnského paláce.
      Měli jsme s čím porovnávat, protože před 3 lety jsme byli s Junior Dixielandem na prohlídce Parlamentu v Cannbeře.  Tento australský parlament je velmi pěkný a moderní,  sněmovní sál poslanců je laděn do zelené barvy,  sněmovní sál senátorů, je do červena.
V prostorách našeho senátu jsou fotografie předsedů senátu, zatím co v Austrálii mají výzdobu z malovaných portrétů jejich předsedů. Nejstarší dochovaná stavba v celé Austrálii je stará cca 100let, zatím co Valdštejnský palác je 360let starý a je to úžasná stavba.
        Po obědě jsme se připravili na pódiu na koncert. Měli jsme velké štěstí, protože 2 hodiny před naším koncertem byla v Praze velká bouřka a přívalový déšť. Jakmile jsme přišli na pódium, vysvitlo sluníčko a vydrželo celý náš koncert. Koncert uvedl ředitel kulturního léta v Senátu, potom nás přivítal již zmíněný senátor Pavel Čáslava. Hned jak jsme začali hrát, zmlkli i bílí pávi, kteří se procházeli po zahradě. Snad i je zajímala naše hudba. Hodina vyměřená pro náš koncert utekla jako voda. Po koncertě jsme stihli ještě jedno občerstvení, které tentokrát pro nás připravila kuchyně sněmovny. Všichni si odváželi domů nevšední zážitek.

Na neděli po návratu z Niagáry, připadly dvě akce:
1. Letecký den v centru města nad pláží u Navy Pear (největší letecká událost roku v USA který
trval ve skutečnosti dvaapůl dne) Byl velkolepý.
2. Náš poslední koncert. Ten se konal u  příležitosti pouti katolického svátku  Nebevzetí Panny Marie. Slavnost  se přádala u katolického  kostela Panny Marie Svatohorské, ve čtvrti Cicero, kde žijí převážně Mexičané. Tato čtvrť byla původně hlavně česká a postupně se tam přestěhovávali Mexičané, kteří mají běžně 6-8 dětí. Nyní je tato bývalá česká čtvrť pouze mexická. Funguje tam pouze španělština a to i psaná, jako například: noviny, nápisy na obchodech i orientační tabule. Na rozdíl od  čínské čtvrti, kde je převaha angličtiny.
     Na náš koncert jsme přijeli až odpoledne kdy už program poutě již probíhal. Ještě jsme shlédli mexické tance, například tanec dívek s nádobami na hlavě, Vše se odehrávalo před  nazdobenou Panenkou Marií, oblečenou do žlutobílých šatů. Potom jako překvapení jsme přišli na řadu my, Junior Dixieland. Pro některé to nebylo jen překvapení, ale přímo šok. Nevěděli, co si mají myslet. Lidé čekající na speciality mexické kuchyně zanechali fronty na jídlo a šli nás okukovat. (Nutno podotknout, že Mexičané v USA jsou velmi chudí a žijí si poklidným životem své komunity a nezajímají se příliš o okolní svět). Jejich slavnost se úplně zastavila do doby, kdy  si vzala jedna jejich představitelka mikrofon  a řekla: Je to jiná kultura, jiná hudba než jsme zvyklí ale nemáme všichni jedno nebe? V tu chvíli roztály ledy, povolilo napětí a byli jsme jejich.
   Celý zbytek koncertu již probíhal v příjemné atmosféře. Ještě jedenkrát všichni úplně ztichli když jsme nejmenší posluchače hráli skladbu ,, Zpěv žabího tenora’’. Nadšení nebralo konce.

     Jsem moc rád , že Junior Dixieland mohl uskutečnit tuto cestu. Je to skvělá parta muzikantů, kteří udělali na sobě moc práce. Při tomto zájezdu vyrostli nejen hudebně ale i  osobnostně. Jsem přesvědčen, všichni kdo nás nějakým způsobem podporovali (rodiče žáků Dixi, ZUŠ, město, sponzoři nebo jen ti, kteří nám drželi palce) mohou mít radost.      
Bedřich Smrčka – kapelník Junior Dixielandu.

Při naší cestě jsme chtěli také vidět Niagárské vodopády. (Niagara Falls). Na doporučení jsme je shlédli jak z kanadské tak z americké strany. Udělaly na nás velký dojem. Člověk dokáže vyrobit  úžasné stroje, postavit velkolepé stavby ale na Matičku přírodu nemá.
   Nejprve jsme vyjeli výtahem na vyhlídkovou věž, samozřejmě vpodvečer. Tím jsme viděli i nasvícené vodopády. Druhý den jsme šly na prohlídku stěny vodopádu zezadu, chodníkem a tunelem. Samozřejmě voda padá dolu, ale každou chvilku vystříkne zdola nebo z některé strany. Je to zvláštní, vypadá to jako by zde přestaly platit fyzikální zákony.
K tomu ještě velké dunění a zvuky padající a tříštící se vody. Být takřka na dosah tomuto živlu je nezapomenutelný zážitek. Vyhlídkový tunel byl vytvořen, když byla zpevňována skála vodopádu řeky  Niagáry, aby se již více nerozpadávala. Před 300 lety byl vodopád kolmo k proudu řeky, dnes je do tvaru podkovy. Za tuto dobu dokázal vodní živel postoupit z důvodu eroze skály asi o 150metrů.
    Každý kdo si prohlíží Niagarské vodopády nemůže si nevšimnout turistických  lodí, které pravidelných intervalech jedou poblíž padající vodní masy. Je to skutečně velký turistický průmysl, přesto jsme to chtěli okusit na vlastní kůži Z výšky to nevypadá až tak zajímavě, ale skutečnost je úplně jiná.
    Po zakoupení vstupenky musí každý projít focením, ať chce nebo ne. (Kde je americká demokracie). Jednotlivce nebo skupinky fotí skoro u každé turisticky zajímavé atrakce. Například před vstupem: do výtahu na mrakodrap, na vyhlídkovou věž, na loď nebo do niagarského tunelu. Při východu vám nabízejí fotomontáže s uvedenou atrakcí, aniž by s vámi někdo diskutoval co chcete mít v pozadí za vaší osobou. Fotky mají již hotové pro každého ale nevšiml jsem si, že by si lidé kupovali. Skutečný důvod focení je snad bezpečnostní otázka. Aby se vědělo, kdo a kdy byl na místě při neštěstí nebo útoku.
    Vraťme se k projížďce lodí. Každý pasažér dostane igelitovou modrou pláštěnku ( je v ceně vstupenky) a postupujete na loď. Ta jede nejprve kolem amerického vodopádu který se vyznačuje tím , že je užší a kratší než vodopád kanadský. Asi do poloviny jeho původní
výšky jsou nahromaděny obrovské bloky skály ze stěny tohoto vodopádu. Tím vypadá velmi rozcuchaně a zajímavě. Dál loď postupuje stále proti proudu blíže a blíže k padající mase vody kanadského vodopádu. Z tohoto vodopádu neustále stoupá vodní tříšť desítky metrů vysoko. Samozřejmě si jí cestující dostatečně mohou vychutnat při této cestě. Lodní motory běží na plno a zdolávají peřeje a víry řeky. Už si myslíte ,,blíž už být nemůžeme’’ a loď  ještě po centimetrech zdolává doslova kopce vody. Loď se nejen houpe ale jako by čas od času do ní někdo strčil obrovskou silou ze strany. Občas nějaký výkřik překvapení (později možná i bázně) když odněkud nečekaně přistane zčeřená voda na palubě. Čas se pro každého zastavil všichni žijí jen současností a nikdo není později schopen říci jak dlouho to trvalo. Když jsou všichni dostatečně promočeni, kapitán lodi ubírá plyn a proud velmi rychle unáší loď zpět, aby se do peřejí mohla začít zakousávat další loď.
    Když jsme přicházeli na tuto loď před projížďkou, míjeli jsme se s pasažéry, kteří absolvovali jízdu před námi. Všimli jsme si, že všichni mněli zvláštní výraz v obličeji. Byli trochu veselí, zároveň zaražení a nevnímali že jsou mokří. Po projížďce nám bylo jasné proč.   

Piknik moravských Spolků byl pro nás dalším místem našeho koncertu. Odehrával se v parku na pronajatém piknikovém místě. Zde se mluvilo z cca 90% jen česky. Tento koncert jsme připravili hlavně z písní a skladeb českých autorů. Některé Americké písně jsme zpívali také  česky. Jestli lze hodnotit kladný ohlas publika podle zájmu o naše CD, tak byl veliký.
To také potvrdil reportér Czech Radio in Chicago Jerry Jirak v pořadu, který s námi natočil a odvysílal dne 10.8. 2008 v 10hodin dopoledne.
Na tomto pikniku jsem se seznámil s mnoha zajímavými lidmi. Například s odborníkem na české a moravské kroje. Další krajan mněl ohromný přehled o české poválečné politice. Také jsem se setkal s mužem, podle jehož osudu byl natočen film Král Šumavy. Nebo krajan který má již třetí identitu, protože byl nejprve ve službách české špionážní služby, pak ruské a potom ve službách americké tajné výzvědné služby. Úplně každý mněl zajímavý příběh o sobě, ale ne všichni  hned o sobě mluví. Ještě mne překvapilo poměrně velké množství lidí kteří tam jsou pouze za prací a ne každý má pracovní povolení. Na tomto pikniku jsme strávili čas od 10 hodin dopoledne do 17 hodin odpoledne, což na poznání velkého počtu lidí je málo. Nemohli jsme tam být déle, protože jsme měli v plánu jet na půjčenou chatu manželů Bučkových  u Michiganského jezera, vzdálenou asi 60 mil od Chicaga. Toto jezero jsme samozřejmě poznali již v Chicagu ale zde mělo trochu jinou tvář. V úhlu 180° byl horizont jako na moři, pláž byla písčitá, asi 50 metrů široká i vlny se převalovaly jako na moři. Jediný rozdíl od moře, že voda nebyla slaná. To byl asi také důvod, proč se některým vůbec nechtělo z vody a dováděli na půjčených člunech, až měli připálený obličej. Zde jsme strávili 5 pohodových dní. V těchto dnech jsme stačili dva menší koncerty v New Bufalo a česat borůvky na borůvkové plantáži. To každý dostane kyblík a vybere si mezi kanadskými borůvkami keře,  jsou asi 2 metry vysoké, plody velké minimálně jako nehet u palce. Každý samozřejmě jí a jí trhá a jí. Všichni jsme byli přejedeni ale to nikomu nebránilo v tom, aby si nedal večer zmrzlinu, kterou zasypal  čerstvými borůvkami.