Na cestu Junior Dixielandu ZUŠ do USA přispěli: ZUŠ M.L., Město Mariánské Lázně, Lázně Mariánské Lázně, Eutit Stará Voda, Edip, Truhlářství Heřta, Mudr. Knedlílová, Zájezd ve zkratce: Chicago, Indianapolis, Pittsburg, New York, 8 koncertů, 25 dní, 10 účastníků.

Střípek jednoho z nás:
Sotva jsme v Chicagu trochu zdomácněli, již jsme se chystali na další cestu. Úsporně zabaleni (abychom se vešli do mikrobusu i s hudebními nástroji) jsme vyrazili směr New York. Po 6 hodinách jízdy jsme dorazili do Indianapolis, hlavního města rovinatého státu Indiana.
Cíl- naše bývalá členka, houslistka a zpěvačka Stázka Vithová a její ,,náhradní,, rodina. Pozvali nás, abychom s nimi oslavili Stázky narozeniny. A tak se konala úžasná Garden Party, se spoustou sousedů a kamarádů, z nichž si s námi někteří zahráli. Také jsme měli možnost navštívit zkoušku orchestru místní střední školy. Valili jsme oči – asi 250 muzikantů na velkém fotbalovém stadiónu, 4 dirigenti, hudební spartakiáda, neskutečná disciplína, dril. Hráli styl, který je v Americe populární, ale my raději hrajeme náš repertoár. Stázka hostitelskou roli zvládla na jedničku a vzala nás na celý druhý den do největšího ,, Dětského muzea,, v USA.

Po příletu jsme se ubytovali na faře české misie. Ta byla ještě před šesti lety v původní české čtvrti Cicero, kde žilo ještě na začátku 20. století asi 100 000 Čechů. Postupem času se tam však stěhovalo stále více Mexičanů, se kterými bylo náročné soužití. To byl důvod, proč Češi pozvolna z této čtvrti odcházeli a nakonec se i Česká misie přestěhovala do sousední čtvrti Brookfield, aby byla české populaci blíže.
Nyní má metropolitní část Chicaga takřka 10 miliónů obyvatel. V mých očích je to krásné mraveniště. Nastal čas na prohlédnutí města. Centrum (Downtown) se skládá z mrakodrapů, jako v každém větším městě v USA. Užili jsme si vyhlídku ze 67. patra z VIP Metropolitan Clubu ve Willis Tower (443 m), která je zároveň nejvyšší budovou na západní polokouli. Dalšími obry jsou Aon Center (347 m) a John Hancock Center (344 m). Na břehu Michiganského jezera jsme si prošli atraktivní kulturní centrum Millenium park s Buckinghamskou fontánou (po Dubaji druhá největší na světě) a Navy Pier (poloostrov s přístavem, kolotoči, botanickou zahradou, obchody pro turisty).

Na cestu Junior Dixielandu ZUŠ do USA přispěli:  ZUŠ M.L., Město Mariánské Lázně, Lázně Mariánské Lázně, Eutit Stará Voda, Edip, Truhlářství Heřta, Mudr. Knedlílová, Zájezd ve zkratce:  Chicago, Indianapolis, Pittsburg, New York, 8 koncertů, 25 dní, 10 účastníků.

Část 1. Já jsem si zájezd prožil po svém.  Cesta začala v Chicagu. Toto třímiliónové město je pravidelně rozdělené ulicemi nazývanými ,,Street,, a,, Avenue,, navzájem k sobě kolmými opatřenými postupnými čísly. Člověk si při orientaci připadá jako na šachovnici. K  přesnému takřka geometrickému rozvržení došlo po požáru, který kompletně spálil město na konci 19. století. V zničujícím živlu shořelo dokonce i dřevěné dláždění ulic. Jediná stavba, která přečkala bez úhony, byla vodárenská věž, která nyní stojí uprostřed mrakodrapů. Jedna z mála ulic, která vede úhlopříčně městem je Cermak Rd. Je to vzpomínka na oblíbeného starostu města Chicago, rodáka z Kladna. Celým jménem byl Antonín Josef Čermák.

Prohlédli jsme si v Sydney pro některé z nás již známá místa a nastal čas na výlet mimo město.      Náš další cíl byly Modré hory. ( Blue Mountains , nejvyšší vrchol je Birds Rock (1180 m). Tato atraktivní přírodní rezervace má rozlohu 2 482 km? a nachází se cca 100 km západně od Sydney. Jméno Modré hory má původ v modrém oparu, který vzniká vypařováním éterických olejů z listů eukalyptů. Tento opar dává celé krajině modrý nádech.    Nechali jsme se zlákat nejnavštěvovanější vyhlídkou Echo point s pohledem na skalní útvar Tři sestry. Dále jsou tu možnosti shlédnout například krápníkové jeskyně nebo galerii domorodých australských umělců. Vybrali jsme další možnost, pěší túru, která vedla do kaňonu. Po sejití nejprve 900 a potom ještě 100 schodů jsme se ocitli o 400 metrů níže, než byl náš výchozí bod. Vegetace znatelně zhoustla v neproniknutelný prales. Cesta vedla po úpatí horského masivu. Naštěstí se nás netýkaly cedule POZOR VYSOKÁ VODA, protože byl srpen, konec australské zimy, a nehrozilo období dešťů. Jen jsme překračovali několik říček a skoro vyschlých koryt. Přesto vegetace netrpěla nouzí o vodu a stále bylo něco zajímavého k vidění. Po pravé straně jsme měli cca 5-50 metrů zeleně a potom skalní masiv, po levé straně sráz do údolí, který byl porostlý neprostupnou vegetací. Všude bylo mnoho zajímavých rostlin, stromů a květin - liány visící ze stromů, kmeny, které vypadaly jako suché a chocholku měly jakoby z 6 metrů dlouhého kapradí, další strom stál na obnažených kořenech a měl kmen téměř ve vzduchu . Občas přeletěl nebo se v blízkosti ozval nějaký zajímavý pták. Túra byla opravdu velmi náročná, na což jsme byli upozorněni hned na začátku, ale stálo to za to. Na našich cestách po Austrálii jsem se mnohokrát přesvědčil o tom, že divoká zvířata   jsou krotká víc, než bych očekával. Třeba ibisy si můžete v Sydney skoro pohladit, když máte  trpělivost a po ruce dost hranolků, o které jste ochotni se rozdělit. Něco podobného se stalo také zde. Když jsme se zastavili, začali poletovat  kolem nás dva velcí černí ptáci. Nevěděl jsem, co jsou zač, ani co baští. Vzal jsem ze svačiny kousek šunky,sedl na bobek a pro pobavení ostatních jsem ptáky začal lákat , jako by to byli moji známí. Byli jsme všichni velmi překvapeni, když se jeden začal osmělovat, postupně přibližovat a nakonec se odvážil tolik, že si několikrát s z mé ruky dobrotu vzal.     Skoro nikoho jsme nepotkali. Nebylo kam odbočit ani zabloudit a nakonec jsme dorazili k úžasnému vodopádu Katoomba Falls , kde voda padala volným pádem skoro 300 metrů. Občas ji poryv větru zahnal na skálu, kde se z proudu vody rázem stala vodní tříšť se kterou si vítr pohrával. Ve správném úhlu proti slunci se nám ukazovala duha. Každý, kdo je třeba uspěchaný, otrávený civilizací, romantický, nervově labilní, zamilovaný,  kdo potřebuje velký zážitek, aniž by bral drogy, prostě všichni - by měli zažít něco podobného. Pokračovali jsme dále touto divočinou a náhle jsme byli šokováni. Proti nám šla velká skupina Japonců, kteří nebyli ani trochu vybaveni na tak náročnou túru. Neměli žádné sportovní boty, bundy, jen dámy měly na hlavách krásné společenské klobouky. Za dalších cca 100 metrů jsme se dočkali vysvětlení této podivné scénky. Přišli jsme k lanovce. Turistická výprava, která nemá mnoho času, se obvykle nechá přivézt až k zajímavosti, tu si vyfotí a honem chvátá k další atrakci. Nechtěl bych s nimi cestovat. Je ale pravda, že jsme lanovku směrem nahoru použili také. Je s největším převýšením na světě,  místy jela v úhlu 53 stupňů. Bylo nám zprvu divné, že vagonek, byť otevřený, je zasíťovaný. Jak jsme se rozjeli, začaly lidem vypadávat deštníky, bundy,viděli jsme letět i peněženku.  Ještě že tam byly ty sítě. B.S.

Úvod:  S Junior Dixielandem jsme byli od 1.8. – 24.8. v Austrálii na koncertním turné (dá –li se to tak nazvat).  Za tuto dobu jsme uskutečnili 11 koncertů. Z toho 6 na Jazzovém festivalu v Dubbo, dále koncert pro Českou školu v Sydney, 2 koncerty pro krajany (Sydney a Brisbane) a 2 v jazzových klubech (Gosford a Brisbane). Všichni  (bylo nás 10 ) jsme se vrátili nadšeni přesto, že pouze 4 účastníci byli v Austrálii poprvé. Pro ostatní to byla již druhá nebo třetí návštěva této úžasné země. - fotogalerie -

část 1.

   V Austrálii je skoro vše opačné nebo alespoň jiné.  Když jsme přiletěli do Sydney v srpnu, bylo roční období ZIMA v plném proudu. Největší chlad je v době 6.30 až 9.00 ráno. Nejstudenější dny celé zimy počkaly na nás. To byly ráno -2stupně C a odpoledne +22 stupňů. Kromě našich spacáků jsme měli zapůjčeny deky a další spacáky od našich krajanů – tak jsme byli skoro v  pohodě. V zimě se zde totiž běžně netopí.     Týden v Sydney jsme strávili koncerty pro české posluchače a poznáváním města.  (Sydney Opera House, Harbour Bridge, The Rocks, Bondi Beach, Chinese Garden, Botany Bay, Darling Harbour, Sydney Tower ). 1. koncert byl pro Českou školu (atmosféra skvělá, děti spontánní, výměna dárků, povídání převážně dokonalou češtinou). 2. koncert jsme hráli pro Československý klub v Sydney (neznám žádný případ, kdy by se  po rozdělení Československa rozdělil i Československý klub .)

O polední přestávce jsme se šli  podívat k moři a museli jsme projít dvojitými vraty, zabraňujícími vstupu do civilizovaného areálu nežádoucím návštěvníkům, jako například divokým psům dingo. Všechna pikniková místa jsou v přírodě oplocená a jsou vybavena varujícími informacemi před těmito šelmami. Nesmí se krmit ani nechávat volně zbytky jídel. Dokonce ani mokré plavky nesmí být přes noc venku. Děti a osoby menší 150 cm nesmí chodit osamoceni. Největší nebezpečí hrozí od dospívajících jedinců, kteří si začínají budovat postavení ve smečce a potřebují si dokazovat svou statečnost. V noci je zákaz chození do přírody. Z těchto důvodů se smí kempovat pouze na vyhrazených  místech.    Když se Australanovi řekne název  Fraser Island, každému se vybaví tři slova: písek, panenská příroda, dingo. Proto jsme byli plni napětí, zda se nám poštěstí uvidět tohoto psa na vlastní oči. Podařilo se. Jeli jsme zrovna po pláži, když řidič začal zpomalovat a upozornil nás, že v dálce jsou dingové. V mlžném oparu na pláži se opravdu rýsovaly dvě postavy našich vysněných psů. Přiblížili jsme se k nim na vzdálenost asi 30 metrů a jeli podél nich. Pozorovali jsme jejich ladný klus a fotili jsme si je. Vrátit se z ostrova bez tohoto zážitku, cítili bychom se dost ošizeni. Na ostrově se nachází populace divokého psa dinga, čítající asi 150 jedinců. Tato skupina je jednou z posledních čistokrevných populací dinga na světě a z tohoto důvodu je jakýmkoli psům z pevniny vstup na ostrov zakázán.   Mimo jiné jsme ještě  navštívili vyvržený vrak lodi Maheno. Tato loď byla kdysi luxusním parníkem a od 1.světové války dále sloužila jako nemocniční loď. V roce 1936 plula na svou poslední cestu z Melbourne do Japonska k sešrotování. Na cestě ji překvapil cyklón a zahnal  na mělčinu. Příliv také  pomohl svou silou a tím bylo rozhodnuto o místě odpočinku této lodi. Dnes chátrající vrak přitahuje turisty, ale jeho okázalost je již minulostí.    Dalším příjemným odpočinkem bylo zastavení u největšího sladkovodního toku Eli Creek. Jedná se o potok cca 5m široký a 70cm hluboký, s křišťálovou vodou. Turisté se mohou bavit tím, že po dřevěném chodníčku vyjdou proti proudu a pak se proudem nechají unášet až ke Korálovému moři. V písčitém korytu potoka nečeká žádné nebezpečí. Je to báječný relax. Prosím včas ale zastavte a neopouštějte tento ráj. V moři kolem ostrova se koupání nedoporučuje z důvodu častého výskytu žraloků a  žahavých medúz.    Báječný den na ostrově Fraser Island utekl jako voda v Eli Creek a tím končil i náš celý pobyt v Austrálii. Museli jsme se vrátit zpět do Sydney . Chtěli jsme ještě dokoupit suvenýry a také jsme shlédli historickou plachetnici Endeavour a vojenskou ponorku, které dnes slouží jako muzeum. Stihli jsme i návštěvu kina IMAX s největším promítacím 3D plátnem na světě (36 metrů široké, 25 metrů vysoké ). Rozměr jinými slovy - plátno je tak velké, že při promítání musíte otáčet i hlavou, aby jste mohli očima přehlédnout promítací plochu a nic vám neuniklo.     Celý náročný zájezd splnil očekávání a velmi se povedl. Chtěl bych poděkovat všem, kteří nám drželi palce nebo přispěli na tento náročný projekt. V první řadě vedení naší školy, dále bych chtěl poděkovat firmám: Metrostav Praha, EUTIT Stará Voda, Šimánek- měřící přístroje, EDIP, Truhlářství Heřta. Samozřejmě děkuji také rodičům žáků. B.S.

Nastal čas na plánovaný největší, nejzajímavější a nedražší výlet našeho pobytu. Cíl - Fraser Island – největší písečný ostrov na světě. Nachází se 4 hodiny jízdy autem severně od Brisbane a je122 km dlouhý. Od roku 1992 je zapsán jako světové dědictví UNESCO. Zde bojuje subtropický prales o své místo s dunami písku.   Aby mohl člověk shlédnout tuto panenskou přírodu, musí si buď pronajmout terénní auto s náhonem na všechna kola nebo si zaplatit jako my celodenní výlet v terénním autobusu. Brzy ráno vozí trajekt pasažéry na tento ostrov, který je cca 500metrů vzdálen od pevniny. Za pár minut se člověk ocitne v ostrovním ráji. Hlavní dopravní tepnou je pláž. Protože je pravá strana ostrova rovná bez jakýchkoli zálivů, máte před sebou asi 90 kilometrů dlouhou a místy až několik set metrů širokou písečnou dálnici.  I zde však platí silniční pravidla. Například maximální rychlost je 80 km/hod (po trasách do vnitrozemí, které jsou většinou jednosměrné, 30km/hod.). Každý řidič je seznámen s dobou odlivu a přílivu, aby nemohl být zaskočen vrtkavostí moře. Terénní autobus s námi upaloval slušnou rychlostí, když najednou skoro skočil. Velmi jsme se polekali, že řidič něco nezvládl. Při častějším opakování jsme zjistili, že nerovnostmi na jinak ideálním písku zpevněném vodou po odlivu, jsou vymletá koryta od menších či větších potůčku z vnitrozemí. Protože se jízdní vlastnosti vozidla na písku a sněhu velmi podobají, nedoporučuje se intenzivně brzdit (kvůli možnosti smyku).   Řidič nás dovezl do oázy civilizace uprostřed nedotčené panenské přírody. Přejeli jsme  přez speciální rošt, který zabraňoval zvířatům (hlavně divokým psům dingům) vstupu na oplocený pozemek Na tomto území byly restaurace, obchody se suvenýry, několik hotýlků s bazény, vše propojeno vyasfaltovanými cestami. Po občerstvení jsme pokračovaly cestou do vnitrozemí. Jestliže jízda po pláži občas “drncla“, zde jsme neměli ani pár vteřin klidnou jízdu. Hluboký suchý písek a spousta kořenů v něm schovaných udělaly z cesty takřka tankodrom. Všechny cesty ve vnitrozemí jsou podobné. Jsou v nich vyjeté koleje, ze kterých nelze odbočit, zpomalit v náročném terénu řidič většinou také nemůže. Dojeli jsme terénní  auto, které nemohlo vyjet jeden z kopců. Náš řidič zastavil, aby se podělil s nešťastným kolegou o zkušenosti. Jedna z nich byla, aby si na dalším odpočívadle upustil pneumatiky  ( podhuštěné jsou pro jízdu na písku vhodnější). Protože nešlo uhnout z cesty ani uvízlý automobil objet, obě vozidla couvala asi ? kilometru a potom osobní automobil s rozjezdem a velkým řevem motoru udělal pokus kopec zdolat. Na cestě byly i zatáčky a protože jsme se také potřebovali rozjet a jet naplno, museli jsme řidiči před námi dát náskok. Kdyby opět uvízl, mohli bychom do něj narazit. Čekání jsme využili k obdivování subtropického pralesa kolem nás. Za jízdy se totiž fotografovat nedalo. Po nějaké době jsme se také rozjeli, bez větších komplikací zvládli komplikovaný úsek a s řidičem před námi jsme se již nesetkali. Terénní autobus nás dovezl na parkoviště (uježděnou plochu, kde se dalo i otočit) a šli jsme pěšky k jezeru Mc Kenzie. Toto jezero, jako všech 200 ostatních menších či větších na ostrově, je sladkovodní. Tyrkysově modrá voda kontrastuje s bílou barvou písku, který je z téměř čistého křemene. Koupání dovoleno – doporučeno. Nenechte se vystrašit sladkovodními želvami. Další zážitky na ostrově Fraser Island nás čekaly po obědě, který jsme měli opět v civilizované restauraci. B.S.

S Junior Dixielandem jsme v  Brisbane měli 2 vystoupení. První v prestižním Jazz Clubu a druhé pro krajany v Československém Country Clubu. U krajanů  jsme se setkali se starými známými a navázali nová přátelství. Oba koncerty se nám velmi povedly a my jsme za odměnu mohli dále poznávat zajímavá místa.     Mimo jiné jsme navštívili kontaktní ZOO. Zde mohou návštěvníci chodit mezi volně pohybujícími se zvířaty ( ve velkém výběhu). Klokani, pštrosi, leguáni skoro čekají až se s nimi návštěvníci vyfotí nebo je případně podrbají a  dají jim dobrůtky k tomu určené, zakoupené v automatu. I další pro nás velmi exotická zvířata byla důvěřivá a velmi blízko, byť za plotem. Zážitkem byl ptakopysk v rozverné náladě, krmení vombatů a ďábla tasmánského, pokřikování kokabury a krotkých papoušků, ukázka práce ovčáckých psů, hraví dingové a koaly v akci /jinak věčně spící nebo rozvážně žvýkající/.   Udělali jsme si výlet do National Parku Noosa Heads, kde jsme našli koalu i ve volné přírodě, jak spí na stromě asi metr od země. Nevyrušilo ho ani fotografování a údivy kolemjdoucích. Jeho potravou jsou pouze listy blahovičníku (eukalyptu). Pro toto specifikum je obtížné chovat koalu v ZOO. Může si to dovolit pouze 6 ZOO v celém světě. Také toto  je důvod, proč nemůže být uměle rozmnožován a dodáván do přírody. Koala patří mezi ohrožené druhy.     Brisbane jsme si užili nejen při “lovu“suvenýrů. Navštívili jsme úžasné botanické zahrady, projeli část města lodí po řece a obdivovali nádherné večerní osvětlení.      Také jsme se zájmem navštívili stanici “létajícího doktora“ ve vnitrozemí. V Austrálii je povinností každého,  kdo bydlí dál než 80 km od lékaře, mít doma bednu (lékárnu) první pomoci. V ní jsou léky očíslovány  a na víku je schéma člověka. Při potížích nemocný zavolá vysílačkou pohotovost a nahlásí obtíže. Dostane informaci jakým způsobem si má vzít lék  např. č. 836 a podle akutnosti doktor přiletí. Austrálie je první zemí na světě, která měla mobilní síť. Ta byla vybudována pro potřeby jednotek záchranné sítě a pro výuku dětí pomocí vysílačky ze vzdálených míst.     V této zemi má každý pocit, že vše funguje, jak má. Slyšel jsem vyprávět, co se stalo před nedávnou dobou. Manželka ministerského předsedy měla v televizi benefiční pořad, na kterém sehnala mnoho peněz potřebným. Když jela z tohoto natáčení domů byla zastavena hlídkou policie. Policie měla podezření, že řidička je pod vlivem alkoholu a potřebovali si ověřit totožnost. Pozvali si k tomuto zásahu také televizi, která vše odvysílala živě. Ukázalo se, že se jedná skutečně o manželku ministerského předsedy a  je pod vlivem alkoholu. Druhý den ráno podal předseda demisi. S tak velkým přestupkem manželky by přeci nemohl být ve významné funkci!     U nás v Čechách mnoha řidičům nesvítí osvětlení poznávací značky, přestože v dnešní době u novějších aut hlásí palubní počítač všechny závady. Motorkáři, kteří dělají nejvíce přestupků, mívají ohnutou nebo přebarvenou SPZ.  Něco podobného v Austrálii nepřichází v úvahu. B.S.

Hlavním cílem naší návštěvy Austrálie byla účast na Jazzovém festivalu v Dubbo. Jelikož jsme na tomto festivalu byli již po druhé, nepřekvapila nás jeho
velikost, atmosféra, návštěvnost ani vysoká úroveň. Hrálo se zde několik dní na  7 pódiích najednou v jedné budově, posluchači mohli přecházet z koncertu na koncert. Pro nás bylo nové, že závěrečné  vystoupení jsme měli v největším sále. Před námi i po nás tam hrál Big Band a tím jsme měli těžkou situaci. Posluchačů byl plný sál. Naštěstí vyhrazených 45 minut koncertu nebylo pro nás mnoho ( zvládali jsme i 2 hodinové koncerty) a mohli jsme vybírat ty nejzajímavější skladby. Byli jsme v dobré kondici, stále střídali nástroje – bicí, valchu, suzafon, kontrabas, violinofon, zpěv, takže nebyl problém udržet posluchače v pozornosti a naklonit si je. Publikum nás odměnilo velkým potleskem a žádalo další a další přídavky. Možná, kdyby po nás nehrály další kapely, bychom museli přidávat až do rána. V rámci festivalového programu  jsme ještě měli velmi zajímavý koncert v proslulé místní Zoo. Hráli jsme venku. Posluchači byli převážně návštěvníci festivalu, kteří museli přijet z města. Lidé posedali na trávník, na skládací židličky nebo na přinesené deky kolem nás a tím vytvořili báječnou atmosféru. Ta byla ještě umocněna dalšími posluchači. Hned za námi byl vodní příkop a za ním volný výběh s početnou tlupou lemurů. Tyto poloopice přišly ke břehu, některé vylezly na strom (aby byly co nejblíže k nám) a poslouchaly. Musím ale přiznat, že nám ani jednou nezatleskaly.      Po festivalu jsme se cestou do Brisbane krátce zastavili na nalezišti černých opálů ( jediné na světě je právě zde, v Lightning Ridge). Před dvěma lety jsme projížděli oblastí s vývěrem teplých minerálních pramenů. V jednom městečku nás zaujaly “lázně“. Na malém náměstí, v přírodním jezírku s teplou termální vodou se vyhřívali místní obyvatelé. Idylka. Proto jsme si letos pro místo přespání vybrali motel v městečku Moree, kde jsou také vývěry teplých termálních pramenů. Neměli jsme mnoho času, ale někteří z nás vstali dříve,  přidali se na ulici k lidem v županech a šli si také užít báječného koupání v termálních bazénech. Tyto bazény měly různé teploty vody. Přestože nejteplejší měl dokonce 42 stupňů C, nebyl nikde zákaz plavání. Ti, kteří se zúčastnili této ranní koupele,  pak většinu cesty do Brisbane prospali.      B.S.

Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha
10., závěrečná část
   Konec našeho pobytu se nezadržitelně blížil. Možná, že to bylo dobře, třeba bychom již nevydrželi nápor dalších a dalších úžasných zážitků. Ještě jsme měli v plánu zpříjemnit si cestu zpět do Sydney zajížďkou na ,,Byron Bay’’  a  ,,The Entrance’’.   Byron Bay je první  pevninské místo Austrálie, kterého se dotknou sluneční paprsky při východu slunce.Každému z nás se vryl do paměti typický obrázek tohoto místa – skály rozdrásané od věčného vlnobití a na vršku bílý maják. U městečka ,, The Entrance’’ je 7 sladkovodních jezer, která jsou propojena a jedno ze dvou vyústění této soustavy do moře je právě zde. Vytékající voda z jezer je mělká, plná ryb a je ještě teplejší než moře. Toto jsou důvody, proč se zde zdržují pelikáni. Jsou poměrně krotcí, protože je místní lidé ještě hýčkají tím, že je každý den ve tři hodiny přikrmují. Někteří ptačí  jedinci se nemohou dočkat a shlukují se zde prakticky celý den, ale hlavní slet je těsně před třetí hodinou. Pelikán australský patří ke středně velkým druhům v čeledi pelikánovitých,  přesto jeho rozpětí křídel dosahuje až 2.5 m. Při pohledu na jejich elegantní let se nám tajil dech.
   Celý zájezd se velmi povedl a jistě se stal pro všechny zúčastněné obrovským životním zážitkem. Junior Dixieland je příjemná parta dobrých lidí a muzikantů a já jsem velmi rád, že jsem tento zájezd s nimi mohl absolvovat. Co by byl kapitán bez námořníků? Proto mi dovolte, abych mohl touto cestou poděkovat těm, kteří se o tuto nevšední akci zasloužili nejvíce: mé ženě Evě, která s námi jela jako pedagogický doprovod a pomohla mi nést obrovské břímě odpovědnosti, muzikantům: Vojtěch Pták – trombon, Tomáš Hégr – trubka, Ondřej Ryšánek – trubka, Štěpánka Kolářová – trubka, Jakub Douda – klarinet a tenor. sax, Tomáš Srb – banjo, David Ryšánek – bicí a zpěv, Anastázie Vithová - zpěv a violinofon. S vděkem vzpomínám na bývalého ředitele ZUŠ Josefa Hurtíka,  který byl u zrodu našich velkých zájezdů, ale hlavní poděkování patří dnešnímu vedení naší školy v čele s panem ředitelem Mgr. Petrem Čechem. Bez finanční podpory našeho okolí bychom uspořádání takového zájezdu měli  velmi komplikované. Přispěli nám: ZUŠ Mariánské Lázně, Město Mariánské Lázně, Krajský úřad Karlovy Vary,  Dr. Popov, Renata Srbová, Casino Bellevue,  Truhlářství Heřta, Město Planá, Bartošovi – Edip.  Velký dík patří také rodičům žáků. Jsou pro mě oporou  a zajišťují svým dětem tolik potřebné zázemí. 
   Bez výše uvedených by jsme nemohli reprezentovat naše město, kraj a Českou republiku v Austrálii.
   Bedřich Smrčka - kapelník