Naopak v červenci a v srpnu se ve světě pořádá mnoho hudebních soutěží a festivalů, kterých se soubory naší ,,  ZUŠky ,, zúčastňují.  Letos v době 27.6.- 4.7. Byl Junior Dixieland v polské Bydgoszcz na soutěži a festivalu. Jednou z podmínek této soutěže je, aby v soutěžním repertoáru byla skladba nějakého polského autora. Náš Dixieland měl připravenou aranž ústřední melodie, z večerníčku  ,, Slavný lovec Pampalini,, od autora  ,,Antoni Mleczko ,,. Tato skladba je nejblíže našemu hudebnímu stylu a velmi se nám líbí. Pravděpodobně se naše nadšení z této hudby odrazilo i v našem soutěžním podání, kterého si všimla i porota. Možná i proto jsme dostali za soutěž  Národní cenu. Velmi si toho považujeme. Po soutěži pokračoval bohatý program festivalu, mezi který patřila i mezinárodní hudební dílna Big Bandu do kterého byli vybráni i všichni hráči našeho Junior Dixielandu. Byl to velký hudební zážitek pro všechny. Tento mezinárodní Big Band měl cca 50 hráčů. Dirigent mluvil převážně anglicky. I koncert tohoto mezinárodního tělesa se velmi podařil. Na festivalu jsme potkali známé i z minulých let. Například Trumpetistu  ,,Kubu,, Velmi odrostlý mládežník, který potřeboval být stále středem pozornosti. I příklady, které nejsou vhodné k následování, je velmi prospěšné zažít. Hráči (nejen našeho Dixielandu) měli hned jasno, jak je vhodné se chovat a jak ne.  Festival v Bydgoszcz má 41 letou tradici a tím se organizátoři dokáží připravit na všechny účastníky (z Polska, Česka, Ukrajiny, Slovenska, Běloruska, Číny, Brazílie, Bulharska, Ruska), naplánovat jim bohatý program. Kromě něj jsme stihli ještě soukromě projížďku parníkem po řece Brda, nebo muzeum mýdla.                                          
Jsem rád že jsem mohl reprezentovat naší školu, město i republiku  se skvělou  a bezproblémovou partou Junior Dixielandu ZUŠ Mar. Lázně. Jmenovitě:  Tadeáš Šorejs - nejstarší z Dixi , háč na Tenorsaxofon a klarinet i částečně zpěvák. Dan Brill – dobře zařazený nováček kapely, trubka.  Josef Miklušák - veterán Dixi , ochotně dojíždí z plzeňské školy, Trubka. Dan Korec – člověk který se nebojí práce (jen trochu zpěvu), trubka. Vojtěch Starenko – malý vzrůstem, velký svým hudebním potencionálem, Trombon.  Martin Valko- Nepřehlédnutelný, když ho nevidíte, náhodou chybí, Banjo. William Vlček – ochotný se stále učit a být platný, jediný kytarista Big Bandu,.  Banjo,  Jan Vlasák – pohodový poctivý jediný hráč na koncertní valchu, bicista, kontrabasista, zpěvák.

Junior Dixieland ZUŠ Fryderyka Chopina navštívil letos v době 27.7. – 17.8. USA. Za tuto dobu si žáci tohoto
souboru stihli prohlédnout města Los Angeles, Las Vegas, San Francisko, San Jose. Národní parky, například Grand
Canyon, Josuha Tree, Death Valley (Údolí Smrti). Všichni účastníci byli nadšeni. Hlavním cílem Junior Dixielandu
byly koncerty na Jazzovém festivalu v San Jose. Tento festival má 31 let svou tradici, 12 hudebních scén ve středu
města, kde se hraje 3 dny od rána až do pozdních večerních hodin. Přesto, že jsou na něj zváni žijící světové
jazzové špičky, nezapomínají organizátoři ani na mladé nadějné hudebníky. Proto zde mohl dvakrát (jako jediný
evropský soubor!!!) vystupovat i Junior Dixieland. VIP vstupenky na tento festival stály 345 dolarů, ale hlediště
všech scén byla zaplněna. Jednalo se o skvělý zájezd, který byl odměnou pro všechny zúčastněné – mj. za desítky
absolvovaných vystoupení v Mariánských Lázních i za krásnou druhou cenu v ústředním kole národní soutěže ZUŠ.
Poděkování za finanční podporu patří také městu Mariánské Lázně. -fotogalerie-

Ve dnech 9. 6. a 10. 6. se konalo ústřední kolo soutěže tanečních a jazzových orchestrů v Litvínově.  Sedmičlenná mezinárodní porota (USA, Německo, Česká republika) složená ze špičkových hudebníků, hudebních režisérů a pedagogů, měla nelehký úkol. Posoudit nejlepší kapely a orchestry z celé republiky nebylo jistě jednoduché.  V této soutěži reprezentoval náš kraj, město a Základní uměleckou školu F. Chopina Mariánské Lázně  Junior Dixieland vedený Bedřichem Smrčkou.  Za svůj hudební výkon, byl tento soubor porotou zařazen do stříbrného pásma (tedy 2. místo) a ještě obdržel zvláštní ocenění za výkon pro bubeníka Jana Vlasáka. Úspěšným hudebníkům gratulujeme!

Na Novém Zélandu neexistují školní ani závodní jídelny. Podle anglického vzoru, není oběd hlavní jídlo (jen taková svačina) . Děti (i pracující) si nosí pro tento čas krabičky s jídlem. Existuje zákon, že děti do 14 let nemohou být samy doma ani odpoledne. Mohou je hlídat starší sourozenci. Od 15 let mohou jezdit autem, když mají vedle sebe rodiče. Po složení zkoušek mohou jezdit sami, ale ne v noci a nemohou nikoho vozit. Po dalších zkouškách mohou mít regulérní řidičský průkaz. Velmi se dbá na kontrolu, komu se prodává alkohol. V obchodních řetězcích se musí prokázat dokladem totožnosti ( pas, řidičák, ID číslo) každý, kdo vypadá, že mu není 25 let (občanské průkazy nejsou ). Dokonce prodavačka na pokladně, když je mladší než 25 let, tak na prodej alkoholu jakémukoli zákazníkovi musí mít souhlas svého nadřízeného (zve ho ke každému zákazníkovi s alkoholem).
Shrnu – li naše turné. Nejdůležitější koncerty jsme měli na Jazzovém festivalu ,,Bay of Island Jazz and Blues NZ ,, Měli jsme bezkonkurenčně nejnižší věkový průměr, byli jsme kapela, která přiletěla z největší dálky, hráli jsme chytlavé aranže a po hudební stránce jsme byli ve velmi dobré  kondici. To vše ovlivnilo, že poslední koncert jsme měli ,, standing ovation ,, - potlesk ve stoje. Další důležitý koncert byl na radnici města ,,Rotorura,, , které je partnerským městem Karlových Varů. Zde kromě vzájemných poděkování a proslovů zazněly i hymny, NZ a naše.
Aby se tak velká a náročná cesta našeho souboru mohla uskutečnit, musela se sejít dobrá vůle a ochota pomoci mnoha lidí. Poděkování patří především vedení naší ZUŠ, nejen za materiální podporu našeho zájezdu a Městu Mariánské Lázně za finanční podporu.Bez sponzorů bychom se také neobešli. Děkujeme: ŘLP, ICE SPORTS s.r.o., F.E.D.S., Lázně Mariánské Lázně, Neon Neo, Rosenkranc, Chodovar, Eutit, Vila Patriot, Ing. Petr Novotný, Vojáček, Kozlovna, Obec Valy, Prádelna Velká Hleďsebe, Libor Hodina. Dále bylo pro turné velmi důležité zázemí hudebníků ve vlastních rodinách. Samozřejmě poděkování za reprezentaci naší vlasti, kraje, našeho města, naší ZUŠ a našeho souboru, patří samotným muzikantům. Jsou to: Vojtěch Knedlík, Štěpánka Kolářová, Josef Miklušák, Dan Korec, Tadeáš Šorejs, Adéla Rašánková, Barbora Ulčová, Petr Krajňák, Adéla Sismilichová, Jakub Douda- pedagog,
Bedřich Smrčka – kapelník.

Budova parlamentu ve Welingtonu je postavena na systému odolávajícímu zemětřesení. Stojí na betonových pilířích, které jsou přerušeny ocelovými pláty, na střídačku s gumovými pláty. Při případném zemětřesení by budova odolala výkyvům základů i o 30 cm na každou stranu.Přijímají – li se v parlamentu nové zákony, každý občan se může k nim vyjádřit a každému musí být ve lhůtě odpovězeno. Ve Welingtonu jsme byli navštívit také filmové ateliéry, kde nám bylo ukázáno, jak se vyrábí různé nestvůry a neskutečné postavy a zvířata do filmů. Čím ošklivější, odpuzující, strašidelnější, tím úspěšnější. Náklady na výrobu byly obrovské a jejich výše nehrála žádnou roli. Další den bylo naším cílem muzeum ,,Te papa ,,. Jedno z oddělení tohoto muzea bylo věnováno bitvě z 1. světové války u Gallipoli v Turtecku, kde padlo mnoho vojáků. Po boku Angličanů a Australanů také mnoho Novozélanďanů. Snad nesmutnější na tom bylo, že Maorové byli dobrovolníci v této armádě. Bohužel neměli tenkrát rovnoprávné postavení s ostatními vojáky NZ, proto neměli zbraně. Byli jen technický pomocný personál. V tomto oddělení bylo možné zhlédnout vše o této bitvě. Také sochy nadživotní velikosti. Byly velmi propracované, počínaje knoflíky na uniformě, zbraně, boty i struktura kůže vše bylo patřičně zvětšeno. Návštěvník stál 10 cm od sochy a čekal, kdy se obr pohne. Vše bylo velmi věrohodné, autentické. Sochy byly nasvíceny a všechny scenérie byly velmi působivé. Například voják střílecí z kulometu uprostřed zraněných a mrtvých spolubojovníků nebo plačící zdravotní sestra čtoucí dopis. Toto oddělení bylo o opravdovém neštěstí, zoufalství a strachu. Možná, že by lidé měli víc chodit do muzeí, zabývat se chybami z minulosti a bát se jich, než chodit se bát do kina.

Největší svítící červi na světě. Waitomo Glowworm Caves Je název dalšího místa našeho velkého zážitku. Je to jeskynní komplex, který začíná krásnými krápníkovými jeskyněmi. Na jednou místě je ohromná prostora (the Catedral), kde jsou návštěvníci vyzváni ke zpěvu. Sál s úžasnou akustikou ještě umocní i zpěv v domorodém jazyce v podání naší průvodkyně Maorky. Když návštěvník sejde po schodech a chodníčcích dostatečně hluboko, přijde k podzemní řece. Tam je naložen na dlouhou pramici a je neslyšně vezen tunelovým komplexem ve tmě. U stopu jsou malá světýlka podobná našim světluškám. Světýlek nejsou desítky nebo stovky, ale desetitisíce. Červy dlouhé až 8 cm jsou na stropě (svítí pouze jejich část). Intenzita jejich vydávaného světla je závislá na velikosti vyhladovění. My jsme byli v této jeskyni na konci jejich zimy. Tento čas mají dost hlad, tak svítily krásně. Na své světlo vábí mušky, které chytají na svůj lep (sliz). Potom lep vcucnou i se svou obětí. Když tito červi zakončí své vývojové stádium, zakuklí se, vylíhnou se z nich mušky, které jsou lákány na úžasná světýlka. Bohužel zde je zakázané focení, přiložená fotografie je fotomontáž. Jak jsem se zmínil, v jeskyních se pluje potmě.Nový Zéland má mnoho specifik. Například : Nemají směsné baterie na vodu, v každém umyvadle jsou 2 kohoutky, zvlášť studena a teplá. Tím si nemůžete namíchat teplotu tekoucí vody.Kromě nejhlavnějších silnic jsou běžné jednosměrné mosty ,,ONE LINE BRIDGE,,. V praxi to znamená, že mosty jsou užší než silnice a je na nich vždy jen jeden pruh. S upozorňující dopravní značkou kdo má přednost.Hlavní město NZ, Wellington, je svou rozlohou 4. největší město na světě. Je to tím, že se do jeho plochy počítají i ostrovy v okolí a i rozloha moře mezi nimi. Na některých velkých křižovatkách je režim, kdy všechny auta mají červenou a chodci mohou jak potřebují třeba jít napříč křižovatkou. Elektrárny na NZ jsou pouze: vodní, větrné, termální a příbojové.

Maoři – při osídlování tichomořských ostrovů připluli až na NZ. Mezi ostrovy se pohybovaly celé kmeny na jednom plavidle. Při svém putování měli svázané čluny k sobě a na této ploše bylo 30 -50 Maorů. Ještě před několika generacemi byli kanibalové. Když připluli na nové místo, které bylo osídleno lidmi, zvítězil ten, kdo měl větší hlad. Své nepřítele nesnědli najednou, ale uchovávali si je jako zajatce a pojídali je postupně. Dnes žijí normálním civilním životem a uchovávají své tradice. Na NZ se 15 % obyvatel hlásí k tomuto etniku. Mají svůj jazyk, je zároveň vedle angličtiny také úřední. Zhlédli jsme jejich tance a zvyky, poslechli jejich písně. Měli jsme možnost být na večeři, kterou nám připravili jejich tradičním způsobem. Do hranaté díry v zemi (peci), dali kameny z ohně, na ně ve velkých kastrolech kuřecí a jehněčí maso, vedle toho sladké brambory (batáty). Potom vše přikryli plátnem a za 6 hodin bylo jídlo připravené. Večeře se skládala z více chodů, které byly připraveny již nám známým způsobem. Kromě různých druhů ovoce jsme poznali národní cukrovinku ,, Pavlova ,, dort, který připomíná naši laskonku. Vyrobil ho místní cukrář pro krásnou tanečnici ,, Anna Pavlova,, (1882-1931), té velmi chutnal. Na svém turné pokračovala do Austrálie a chtěla tento dort i tam. Bylo jí vyhověno. Od té doby se přetahuje NZ s Austrálií kdo tuto lahůdku vyrobil jako první. Od roku 1905 předvádí reprezentační tým NZ v ragby ,,All Blacks ,, před každým zápasem zvláštní tanec který se jmenuje Haka. Tento tanec představuje sportovce a jejich předky. Haka se předává po staletí mezi Maory z generaci na generaci (neměli nikdy kroniky). Sloužila vždy k představení bojovníků před bitvou. Je doprovázena akustickými projevy tanečníků; pokřikem, gestikulací rukou, podupáváním, křikem, grimasami, funěním, vyplazováním jazyka. Významem tance bylo dodání odvahy tanečníkům a zastrašení nepřítele, ukázka síly a odhodlání. Setkání s Maory bylo pro mne největším zážitkem z naší cesty po NZ.

Když se řekne Nový Zéland, tak se každému jistě vybaví krásná příroda plná zeleně, vodopádů, s    termální vývěry, teplé potoky,  gejzíry,  příroda bez zvěře a šelem a plazů. Jen ptáci.  Nejdůležitější  pták  a nejčastěji zmiňovaný je Kiwi. Noční nelétavý pták, který byl před lety na vymření. Jeho aktivita jsou pouze 4 hodiny v noci. Měli jsme to štěstí vidět ho aktivního v Kiwi –house, kde má neustále zatemněno a svítí se mu infračerveným světlem. Tím nemá šanci vědět kdy je den a kdy noc. Také jsme pozorovali jediného žijícího bílého Kiwi na světě.  Ochránci se ho snaží spářit s běžným, ale nedaří se jim to. Vzhledem k tomu, že je již 6 let stár, tak se to pravděpodobně nepodaří a z planety zmizí i tento poslední exemplář. Pták Kiwi byl odjakživa loven, kvůli jeho jemnému  peří,  které používalo  při výrobě oblečení.  Má vždy pouze jedno vajíčko, tak se není co divit, že jeho populace byla zdecimována. Škůdci Kiwiho jsou  (kromě lidí z dřívějších let) převážně:  ježek, lasička, hranostaj, posum, kočka. Lidé žijící na NZ jsou buď potomci původních osídlenců  ,, Maoři,, nebo všichni ostatní.  Ti si neříkají Novozélanďané ale Kiwáci. K maorům se vrátím později. Z velkého počtu žijícího ptactva stojí jistě za zmínku zpěvavý pták Tui, který umí zazpívat na 300 různých melodií. Na každém kroku jsou pastviny a na nich buď ovce (na každého obyvatele NZ jich připadá nyní 7 dříve 20). Jestli tam nejsou ovce, tak zaručeně se tam pasou krávy. Od strakatých , černých, bílých, po mnoho druhů nám málo známých. Krávy se na pastvinách pasou celoročně.  Protože zde nejsou tuhé zimy,  mají stále zelenou pastvu. Tím mají zemědělci ušetřenou práci a nemusí dělat žádná sena.  Krávy chodí sami na dojnici, kde je obslouží plně automatická linka.  Zahlédli jsme dlouhou řadu krav, které stály před zavřenou závorou. Nenahrnuly se k překážce, ale stály trpělivě v řadě, než se kolona pohne. Čínští investoři skupují pastviny, vyprodukované mléko se suší a putuje do Číny.

Cesta na NZ trvá letecky  cca 2 dny. Měli jsme zvolenu variantu 3 lety + 2 mezipřistání.  Pokaždé člověk musí projít vstupní a výstupní kontrolou (přinejmenším ochranné rámy) .  Na NZ, podobně jako do Austrálie se nemohou dovážet potraviny, dřevěné výrobky. Připraveni jsme byli, ale přes to jsme byli zaskočeni,  podrobnou kontrolou  trackových  bot,  s dotazy kde se v nich chodilo. Ve vzorku podrážky nesměla být špína a nejvíc podrobně bylo zkoumáno šněrování s tkaničkami. Šlo o to,  aby nebyla do země přivezena plíseň nebo nějaké larvy. Kdyby boty neprošly kladnou kontrolou, tak by byly umyty a vyčištěny za poplatek.  Za  pár dní jsme byli svědky jak  funguje ochrana v praxi a proč. Stromy Kauri (česky Damaroň) se dožívají 4 -6 tisíc let, a mají kořeny i na povrchu. Proto jsou u nich  zhotoveny  lávky ve vzduchu, aby se nešlapalo po kořenech.  Jsou náchylné na plísně, které by dokázali strom  zničit.  Při vstupu na cestu k těmto velikánům, musí každý projít čistící zónou. To znamená, že speciálními kartáči si každý musí očistit obuv a potom projít na napuštěných podložkách aby se ošetřila i podrážka.  Stromy Kauri mají  velmi tvrdé dřevo.  Není výjimka, že se při bagrování nějaké stavby se najde kmen Kauri,  který byl 1000 let povalen a zasypán v zemi a dřevo je nedotčené jako by žil před rokem.  Borovice,  (nepatří do původní vegetace) se používá  hlavně jako stavební materiál.  Tím že mají příznivější podmínky (v tuhé zimě po ránu + 4 stupně C.)  rostou 3x rychleji než u nás, tím je dřevo ale měkčí .

Takřka celý srpen byl Junior Dixieland na cestách. Hlavní důvod bylo přijaté pozvání na Jazzový festival "Bay of Island Jazz and Blues NZ. " Kromě 20 koncertů (na festivalu, v klubech a pro krajany) se do nadupaného programu ještě vešlo projet křížem krážem celý severní ostrov NZ . Nevšední zážitky se na všechny členy Junior Dixielandu ZUŠ M.L. denně jen hrnuly. Mezi ty největší patří : Jeskyně s největšími svítícími červy na světě, setkání s Maory, pták Kiwi, stromy Kauri (4 000 – 6 000 let staré), největší písečné duny, které se sjíždí na sandboardu, výšlap na zasněženou horu Ruapehu a Mt. Taranaki, Hobitín, procházky i plutí na kajaku k vodopádům, termální gejzíry, nejsevernější mys ostrova. Zajímavé byly také prohlídky měst: Aucland,Wellington, po cestě Řím, Tchaj – pej. Reprezentování naší vlasti, města i hudební školy se velmi povedlo. Zájezd se stal pro všechny nezapomenutelným zážitkem. -fotogalerie-